Ahoj, s blogem se stěhuji na své soukromé stránky, tudíž dále budu pro vás na blog.lafi.cz. Zachovejte mi přízeň, díky :)

Realita z ordinace 2010

4. května 2010 v 14:24 | Lafi |  Ze života
Po dlouhé době jsem navštívil lékaře. Na tom by nebylo až tak nic zajímavého, kdyby mě tam nečekalo pár překvapení.


Nechtěl jsem nechat nic náhodě a raději jsem zvednul telefon a zavolal paní doktorce. Překvapilo mě že se nemusím objednávat a že se mám dostavit maximálně  dvě hodiny před zavíračkou. Nějak jsem si pořád myslel že to nebude tak zlý, vždyť už dvacet let žijeme v kapitalismu. Ještě mě napadlo se zeptat jestli je ordinace stále na starém místě ale ouha, přestěhovali se v rámci nemocnice z přízemí do třetího patra. Ještě že nemám línou pusu.

Nastal den D a v práci si vyzvedl jakousi propustku (mimochodem úžasný název evokující ve mě vojnu nebo kriminál) což je kousek malého papíru s kolonkami na vyplnění. S ním a naivními ideály vyrazil směrem ordinace. Pokusím se popsat budovu: Nemocnice s poliklinikou Mělník (nsp Mělník), jak zní celý název tohoto zařízení, její mladší část kam jsem měl namířeno je stavbou z období komunismu, odhadem konce šedesátých a začátkem sedmdesátých let. Část z ní stále není dostavěna a vypadá to že hned tak nebude, spíš více a více chátrá. Za zmínku stojí webové stránky nemocnice.

Tam mě uvítaly stavební práce v plném proudu. Roztahané kabely mezi poschodími, opuštěné kolečko ve druhém patře, rozšlapaný prach. Na patře kam směřovaly mé kroky nefungoval automat na nápoje. Stále plný odhodlání jsem pokračoval po téměř neznatelných ukazatelích směrem ordinace. Za dveřmi dlouhé chodby jí konečně spatřil. Myslel jsem že se mi to zdá. Ordinace neměla čekárnu a na chodbě se tísnilo kolem patnácti nervózních lidí. Stále nebyla zdecimována má naivita, protože do chodby ústily i další ordinace a byl jsem na místě o dobrou čtvrt hodinu dříve, tudíž ve třičtvrtě na dvě, než ordinace otevírá. Samožřejmě tam nebyly lístky na pořadí, jak je to běžné třeba na poště. Na otázku kdo je poslední mi odpověděla slečna na konci chodby. V tu chvíli mi začala docházet pravda v celé své nahotě. Všichni ti lidé, kromě jednoho staříka který čekal na urologii, stáli frontu do stejné ordinace jako já. Mou jedinou vachrlatou útěchou byla naděje rychle odbavených zákazníků.

Co se týká interiéru chodby, byla to klasická neudržovaná nemocniční chodba, jaké jsou vidět ve starých filmech. Popraskaná omítka, stěny natřené do cca dvou metrů jakýmsi krémově barevným omyvatelným nátěrem, občas blikající zářivka jedna bez stínidla a oprýskané staré umakartové dveře.

Zhruba po půl hodině čekání nám sestra oznámila, že se paní doktorka zdržela v Kralupech ale za chvíli dorazí. A skutečně za další zhruba čtvthodinu se objevila společně s jakýmsi pro mě neznámým konteinerem. Za chvíli začala ordinace fungovat. Sestra nás začala uklidňovat, že nás doktorka za hodinu všechny zmákne. Mezi tím se objevovali na chodbě další potřební. Spočítal jsem si že by musela na každého člověka vyčlenit slabých pět minut. To se mi zdálo nereálné. Po zhruba další čtvrt hodině z ordinace vyšel první obsloužený pacient. Začaly jít na mě mrákoty. To už bylo něco před třetí. Po dalších pád desítkách minut se ve dveřích objevila sestra a vylepila na ně ceduli s upozorněním, že další příchozí dnes už nepřijímají. To bylo více jak hodinu před zavíračkou. Nově se dostavivší byli po zjištění skutečného stavu věcí pěkně nakvašení. Moc jim nepřidala slova jedné paní, co byla skoro na řadě o tom, že ona je tady dneska už po třetí a teprve teď na ní přišla řada. Postupem doby se dostavila apatie. Všiml jsem si, že takový stav lidi jakoby stmeluje. Ubývalo nesouhlasných vzdechů a mrmlání.

Postupně se začal blížit cíl mého snažení. Konečně jsem se dostal na řadu. Doktorka se podívala na moje bebí, dostal jsem mastičku a za pár minut byl venku. Kvůli takové drobnosti bylo potřeba si brát volno z práce a dřepět v nemocniční chodbě dvě hodiny. Rád bych se zmínil, že jak sestra, tak paní doktorka byly příjemné a zvládaly nápor s nadhledem.

Celou dobu mi připadalo, že naše zdravotnictví zamrzlo někde v osmdesátých letech. Když se podívám na výplatní pásku kolik přispívám ze své mzdy na zdravotnictví, jen marně kroutím hlavou kam všechny ty peníze od nás mizí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 T(h)om T(h)om | Web | 13. května 2010 v 18:56 | Reagovat

Není nad to být zdravý. Dokonce i zdravotní potvrzení do zaměstnání jsem už dva měsíce nevyřídil...
K těm objektivům: Tokinu ti budu ještě nějakou dobu závidět, ale padesátku mám v plánu pořídit taky. Podle všeho to vypadá, že ty pevná sklíčka opravdu něco umí:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama